Poskládáme
jídelníček
vašemu mazlíčkovi
na míru

Kdo pro Vás diety připravuje?

MVDr. Soňa Podolová

Vystudovala obor Veterinární lékařství na Veterinární univerzitě v Brně, kde měla možnost již v průběhu studií pracovat na Oddělení zobrazovacích metod jako veterinární asistent. Momentálně působí v Olomouci jako soukromý veterinární lékař se zaměřením na interní medicínu psů a koček a zobrazovací metody. V rámci interní medicíny se více věnuje výživě a dietologii psů a koček. V této oblasti je absolventem mnoha kurzů a dalších vzdělávacích programů.
V průběhu své lékařské praxe se denně setkává s různými pacienty, pro které je často potřeba změnit přístup v krmení pro úspěšnou rekonvalescenci, no pro majitele je v dnešní době čím dál tím obtížnější se v narůstajícím množství různých druhů diet orientovat. Proto se rozhodla majitelům, kteří by chtěli něco změnit, pomoct najít cestu, jak krmit své čtyřnohé parťáky.

Proč je dieta důležitá?

V základu je příjem potravy pro tělo nenahraditelný proces. Umožňuje tělu přístup ke složkám, které jsou nutné k jeho správnému fungování. Obecně víme, že kvalitní produkty získáme jenom použitím kvalitních surovin, a to stejné platí i pro tělo zvířat. Ačkoliv organismus má úžasnou schopnost se i ve špatných časech přizpůsobit a z méně kvalitních složek se snaží dostat maximum, není to pro něj dlouhodobě udržitelné a je jenom otázkou času, kdy se zcela vyčerpá. Proto je důležité, snažit se většinu času tělu dopřát to nejlepší.
Nejdůležitějšími složkami potravy jsou bílkoviny, tuky, sacharidy, vitamíny, mikroprvky a voda. Voda je často opomíjenou součástí potravy. Pouhá ztráta přibližně 15% může být pro zvíře smrtelná. Jejím jedním z nejdůležitějších úkolů je udržení stálosti vnitřního prostředí pomocí „ředění roztoků“ na buněčné úrovni. To, že je takovým „ředidlem“ je rozhodující i pro vstřebávání vitamínů a minerálů. Aby je tělo mohlo plnohodnotně využít, potřebuje vodu jako rozpouštěcí nebo přenosné médium.
Tuky, sacharidy a bílkoviny jsou významnou energetickou a stavební složkou. Tělo je podle potřeby využívá buď ke tvoření nových sloučenin a stavbě hmot a nebo jako palivo pro udržení nebo podpoření biologických a chemických procesů.
Tuk často slouží jako zásoba energie ale také jako médium pro rozpouštění vitamínů. Jeho stavební funkce spočívá v poskytnutí esenciálních mastných kyselin pro obaly buněk.
Sacharidy také plní energetickou funkci, ale mají i nepostradatelnou funkci pro střevo. Mezi sacharidy patří i vláknina. Ta má schopnost regulovat objem, hustotu a tím i kvalitu stolice, dává pocit sytosti a je živnou půdou pro nezbytné symbiotické bakterie ve střevě. Bez těchto bakterií by velké množství složek potravy nebylo pro tělo stravitelných, protože by pro něj byly příliš složité. Bez jejich rozkladných procesů by velká část potravy zůstala nevyužita.

Nejznámější funkce bílkovin je stavební. Jsou součástí všech orgánů těla od svalů skrz chrupavky, vazy až po kůži drápy a srst. Méně známou ale pořád velmi významnou funkcí je funkce signální. Jsou totiž součástí hormonů, ale i protilátek a účastní se procesů na mezibuněčné úrovni.
Vitamíny a mikroprvky jsou na základě svého podílu, který v organizmu zastupují, zdánlivě nevýznamné, no opak je rozhodně pravdou. Jsou velmi důležité pro ochranu těla před škodlivými produkty běžných biologických procesů - tzv. antioxidanty a také jsou součástí mnoha enzymů, bez kterých by tělo ani nemohlo spustit řadu procesů pro svou existenci.
Pro tělo je důležité, aby všechny tyto složky, které jsou tak velmi potřebné, byly pravidelně doplňovány v dostatečné kvalitě no velmi významný je také jejich poměr. Ten totiž může ovlivnit řadu metabolických procesů, které můžou tělu pomoct, ale i ublížit. Nejběžnějším příkladem pro tuto situaci je obezita. Nesprávný poměr sacharidů a tuků k ostatním složkám stravy (hlavně jejich zvýšený příjem), je často předpokladem k rozvoji obezity. Naopak nedostatek hlavních stavebních složek v potravě jako jsou bílkoviny a tuky, může vést k rozvoji kachexie - podvýživy.
Jelikož jednotlivé složky potravy na sebe velmi úzce navazují a jedna bez druhé nejsou schopny plnohodnotně vykonávat své funkce, jejich zastoupení je nedílnou součástí posuzování kvality diet. Poměry a jednotlivé složky v dietách jsou často upravovány s ohledem na druh, případně plemeno zvířete, jeho aktivitu, celkový zdravotní stav apod. Z tohoto důvodu, kvalitu a vhodnost diety neposuzujeme pouze dle kvality surovin nebo základního složení, ale je nutné krmení analyzovat do hloubky a zohledňovat spoustu faktorů. Dieta musí být posuzována vždy komplexně s ohledem na potřeby konkrétního zvířete, co je mnohokrát velmi náročné. Proto je vždy dobré poradit se s odborníkem, který Vám rád s výběrem vhodné diety pomůže.

Autor: MVDr. Soňa Podolová

Kočka není malý pes...

Aneb proč je rozdíl v psím a kočičím krmení.

Rozdíl mezi kočkou a psem je znatelný již od pohledu. Ve stravě to už tak snadné není. Všechny rozdíly vychází zejména z jejich původu. Mají výrazně odlišné předky a každý patří do zcela jiné kategorie šelem.
Psovité šelmy, ke kterým patří kromě domácího psa také vlci, kojoti a lišky, jsou v zásadě všežravci, příležitostní predátoři a také mrchožrouti. Takovéto zařazení si vysloužili svojí schopností přizpůsobit se podmínkám svého teritoria. V divočině ne vždy byla k dispozici snadná kořist a mnohokrát bylo lepší ušetřit energii hledáním alternativy než náročné putování za čerstvým masem.
Standardní kořistí těchto šelem bývají býložravci. Často právě u větší kořisti upřednostňují požírání vnitřností před masem, co zahrnuje i trávicí trakt. Ten je u býložravců běžně plný obsahu velmi bohatého na vlákninu, tudíž se časem zažívání psovitých velmi dobře přizpůsobilo trávení sacharidů. Proto i v dnešní době můžeme u některých psů pozorovat požírání trusu býložravců, když mají k tomu příležitost. Trávicí trakt býložravců samozřejmě není v přírodě jediným zdrojem sacharidů pro psí šelmy. Díky této adaptaci nemají problém těžší období přečkat i požíráním bobulí, ovoce nebo hub.
Kočky jsou v tomto ohledu zcela jiná kategorie. Jejich předci si museli obstarat potravu výhradě lovem, protože pocházeli z pouštních oblastí, kde je příroda chudá na rostlinné alternativy. Tato skutečnost je donutila k tomu vyvinout si velmi silné lovecké instinkty, které jim umožňovaly, sehnat si potravu vždy, když byla příležitost. To taky vedlo k tomu, že se kočky primárně živily drobným ptactvem, hlodavci nebo plazy a obojživelníky no nenechaly si ujít ani možnost pochutnat si na hmyzu.

Ze skladby této stravy vyplývá, že kočka je striktní masožravec a potřebuje mnohem vyšší přísun bílkovin. Tento způsob života si ale také vyžádal jistou daň. Jelikož se objevila kořist všude, tak kočky si nepotřebovaly vyvinout způsob, jak bílkoviny ukládat do zásoby, co jim také zůstalo do dnes. Naopak u hladovění, jsou schopné rychle mobilizovat energii rozkladem bílkovin, které se již v těle nachází a tak rychle dochází k úbytku svalové hmoty. Proto dnes u jakéhokoliv nechutenství bychom měli zpozornět a snažit se přijít na příčinu co nejdřív, jelikož kočka dlouho hladovět nevydrží.
Výzvou ve světě diet v moderním krmení je vytvoření krmiva, které chutná téměř každému zvířeti. Zde však nastává další problém, proč pes a kočka nemůžou mít společnou misku granulí. Významný rozdíl je samozřejmě ve složení no, když od něho na chvíli odhlédneme, tak zjistíme, že problém může být i v něčem jiném. Vědci totiž přišli na to, že kočky a psy mají dost rozdílné vnímání toho, co je pro ně dobré krmení. Například kočky preferují granule, které výrazně křupou a jsou suché. Naproti tomu psi, mají rádi spíše hodně hydratované granule, které jsou i měkké. Rozdílné je taky vnímání tvaru granulí. Psi preferují obvykle větší granule zatím, co kočky dají přednost granulím s různými tvary.
Zajímavý je i způsob vnímání chuti u psů a koček. To mají navzájem velmi podobné, no pro nás se může zdát až nepochopitelné. Jsou totiž schopni vnímat kvalitu bílkovin. Proto je dost možné, že i pro nás velmi voňavé a mnohokrát až lákavé krmení, se může setkat s absolutním nezájmem našich mazlíčků.
Dle všeho se může zdát, že výběr vhodného krmení je hotová věda. Mnohokrát to tak i je, proto receptury komerčních diet jsou svěřované špičkovým odborníkům a vědcům po celém světě, aby našli nejlepší možnou kombinaci, která bude vyhovovat potřebám našich zvířat. Nám už jenom stačí vybrat si tu správnou. Pokud máte potíže s výběrem, neváhejte se obrátit na svého veterináře, který Vám s výběrem může pomoct. Je však potřeba pamatovat na to, že univerzální krmení vyhovující všem kočkám nebo psům neexistuje. Cesta k ideálnímu krmení totiž vždy vede přes zkoušení různých značek, typů, druhů a dalších parametrů s pozorováním žádoucí pozitivní odezvy našeho čtyřnohého parťáka.

Autor: MVDr. Soňa Podolová

Psovi kost nepatří

Ačkoliv zní tento výrok velmi kontroverzně, drtivá většina veterinářů se na tom shodne. Většina z nich totiž zažila tahání částí, nebo dokonce celých kostí, ať už z krku, nebo jícnu psů, případně se účastnili operace, kterých cílem bylo vytáhnout tuto nebezpečnou hračku z dalších částí zažívání, jako je žaludek nebo střevo. Z pohledu většiny veterinářů žádná kost nemá takovou výhodu, která by překonala riziko ohrožení života. Častým argumentem majitelů bývá skutečnost, že kosti krmí dlouhodobě a nikdy se nic nestalo. Bohužel když se už stane, mnohokrát je natolik pozdě, že majitelé sami přiznávají, že to chvilkové potěšení pro psa za to nestálo.
Pro mnoho majitelů je záhadou, jak se takový špatný zážitek s kostí může stát. Stačí opravdu málo. Pes může mít takovou radost, že se snaží kost spořádat co nejrychleji. Jiného může něco u ožírání kosti vyrušit a může tak nabýt pocitu, že jeho kořist je ohrožena, tak jí chce do sebe co nejrychleji dostat. Problém bývá i u starších psů, kteří nezvládnou tak dobře kosti rozkousat nebo může být zvyklý hltat potravu, a tak se snažit polykat kosti celé nebo po velkých částech bez kousání.
Následně k uskřinutí takhle nebezpečného „pamlsku“ je jenom kousek. Psovi začne být špatně a pokusí se zvracet - stačí jiná poloha kosti a už se nemusí dostat přes krk ven, no není schopen ji ani vlastní sílou polknout a dostat zpátky do žaludku. Kost se může zpříčit i na jiných místech, než je krk. Rizikovými místy je i přechod z jícnu do žaludku a ze žaludku do tenkého střeva. Ve střevě je už pak riziko v podstatě kdekoliv. Poslední výzvou bývá přechod tenkého a tlustého střeva. V tomto místě má střevo jen omezenou schopnost se roztáhnout a zažitina musí projít zúžením, přes které se kosti dostanou těžko.
Další problém, který zkrmování kostí doprovází, je zácpa. V tomto případě, i když pes kosti dobře pokouše, dostávají se do tlustého střeva kde, pokud delší dobu setrvají, můžou v něm vytvořit zátku. Na tuto zátku se nabaluje další zažitina, která se ale nemá kam posouvat a tak dále tuhne spolu se zátkou. Stačí pouhé 2 dny bez stolice a už může být pro psa problém se vyprázdnit, i když pociťuje nutkání. Následně nahromaděná stolice a svěrač začnou být bolestivé a pes místo toho, aby se snažil stolici dostat ven bude nutkání potlačovat.

Jak je teda možné, že se kosti, ať už tepelně upravené, nebo syrové pořád ve stravě psů objevují? Důvodů může být několik. Jedním z nejběžnějších je využívání kostí jako zdroje vápníku v krmné dávce. Ano, vápník je nepochybně velmi důležitou složkou stravy a jeho nedostatek může mít vážné dopady na celkový stav organizmu, ale v dnešní době máme možnost využít množství alternativ, které nejsou pro psa tak nebezpečné. Jednou z nich je používání drcených směsí kostí a masa. Tato forma je vhodná pro majitele, kteří chtějí zachovat přísun čerstvých živočišných složek, no je vždy potřeba hlídat poměr k ostatním složkám v krmné dávce, aby nedošlo k rozvoji zácpy. Další možností je využití preparátů s přídavkem vápníku, případně jiných živočišných produktů se zvýšeným obsahem tohoto důležitého prvku.
Setkat se můžeme i s argumentem, že kosti jsou vhodné k obrušování zubního kamene a čištění zubů. Vzhledem k již zmíněným rizikům je opět na místě zvážit, jaké máme jiné možnosti. Výrobci různých preparátů, pomůcek, hraček nebo přímo krmení, již dlouhodobě reagují na potřeby zvířat a požadavky majitelů, tvořením kreativních alternativ k tomuto velmi častému problému. V případě, že majitelé chtějí zůstat u přírodních forem okusovacích předmětů, je možné psovi nabídnout tuhé formy zeleniny, jako je například mrkev. V tomto případě nemusí být „čištění“ tak efektivní, ale je to i forma zábavy. Je však velmi důležité přizpůsobit velikost této zeleniny, velikosti dutiny tlamní psa, aby nemohlo dojít k polknutí velkého kusu, který může podobně zneprůchodnit zažívání jako kost. Dalším velmi důležitým faktorem je to, jak je pes schopen se s předmětem vypořádat. Cílem je okusování a drcení na drobné kousky, pokud má pes potřebu co nejrychleji zeleninu spořádat a má tendenci polykat z ní velké kusy, efekt na zuby je zcela minimální a spíše představuje riziko než pomůcku.
Je potřeba si uvědomit, že i to, co děláme v nejlepším zájmu zvířete a s tím nejlepším úmyslem, nemusí vždy pomoct. Musíme myslet na to, jaké dopady můžou mít obohacující prvky ve stravě na našeho čtyřnohého parťáka a ideálně se vyhýbat zbytečnému riziku.

Autor: MVDr. Soňa Podolová